Zážitky při vaření na automobilových závodech 

První cesta na závody

Jsem na procházce se psem a zvoní mi telefon, dotyčný v telefonu na mě prý dostal číslo od mého šéfa, a že prý hledají někoho šikovného do kuchyně na závody. Nechal jsem si to projít hlavou asi 3 minuty a rozhodl jsem se, že to musím zkusit. S tátou jsme koukali na Formuli 1, to přece zvládnu. Vůbec jsem netušil o jaké závody jde, ani jsem se nezeptal, jen jsem věděl, že mi zítra jede vlak z Prahy do Norimberku, tam přestoupím na vlak do Frankfurtu nad Mohanem, tam musím stihnout další vlak do Koblenz. Když budu v Koblenz, stačí se už jen dostat na okruh Nürburgring. No bylo mi 22 let, ale vlakem jsem jel tak maximálně přes prázdniny s partou na výlet, a když jsem si vzpomněl jak vypadají české vlaky a nádraží, tak jsem si řekl "to asi nebude můj vysněný trip".

Naštěstí mám chápavého tátu (až po delším přemlouvání), který mi půjčil auto. Byla to moje první delší cesta do zahraničí (667km). Musel jsem slíbit, že každé dvě hodiny budu odpočívat a dám vědět.

Zabalil jsem si nože, hmoždíř (je velký a těžký, ale já bez něj nikam nejedu), a v 5 ráno jsem vyrazil směr Rozvadov. Pak mě přeci povede navigace. Měl jsem takovou starou navigaci, ani netuším, jak se v ní měli aktualizovat mapy, ale to je příběh až na cestě zpět.

První šok jsem zažil, když jsem si za hranicemi chtěl koupit nějaké občerstvení a mé lámané angličtině nikdo nechtěl rozumět. Nakonec jsme se domluvili rukama, nohama, že chci tamtu bagetu a tohle pití.

Byl to první střet s realitou, kdy jsem pochopil, že jsem se měl učit anglicky trochu více. Uklidnil jsem sám sebe tím, že v týmu budou Češi a že to bude v pohodě.

Asi po 7 hodinách a třech telefonátech domů, že je vše v poho, jsem byl před okruhem Nürburgring. Nádhera, hned jsem se zamiloval a to jsem ještě neviděl jediné závodní auto.

Konečně jsem se sešel s neznámým volajícím a zjistil o jaké jde závody (GT3 tým Aston Martin racing), jaké budu mít úkoly, pro kolik lidí se bude vařit, jaké požadavky na stravu mají závodníci atd.

Hned jsem se ptal, jestli můžu do kuchyně, abych se seznámil a zjistil, co budeme mít k dispozici. Jen se usmál a řekl " kuchyni? Tu si musíš nejdřív postavit". V tu chvíli jsem pochopil, že stojíme na prázdném parkovišti pro kamiony na okruhu. Spadla mi brada a zjistil jsem, že to nebude taková sranda, jak jsem myslel.

Za hodinu začali najíždět kamiony, můj úkol byl zajistit hydrant, abychom měli v kuchyni vodu. Naštěstí už tam čekalo několik kolegů kuchařů z jiných týmů, takže jsem si jen stoupnul do fronty a tvářil se stejně jako oni. Hlavně ať se mě nikdo na nic neptá, protože po tom fiasku na benzínce jsem se nechtěl dál ztrapňovat.

Přišel, podle výrazu, moc důležitý pán a rozdal nám hydranty bez jediného slova, takže jsem se vracel k našemu kamionu, jako bych vyhrál Stanley Cup.

Kluci mezitím zaparkovali kamiony na místo, které jim určil pořadatel, který dohlížel, aby stáli na centimetr přesně.

Proč na centimetr přesně?

Restaurace kde jsme měli podávat naše pokrmy se musela postavit.

Mezi dva návěsy kamionu se udělala podlaha, střecha, VIP patro, předzahrádka. V jednom návěsu byla "moje" kuchyně a ve druhém byl příruční sklad. Další sklady jako lednice, přípravnu zeleniny jsme měli ve stanu vzadu za návěsem. Vše jsme postavili za 12 hodin. 

Byla to paráda! Byl jsem utahaný, moje práce ale teprve začala. Naštěstí jsme tam byli dva kuchaři. Vymysleli jsme plán, že já budu jezdit na nákupy a vymýšlet co se bude vařit a on bude chystat co bude potřeba.

Půjčili mi Mercedes Viano, se kterým jsem pak vždy jezdil na nákupy. Představte si, že přijedete na místo, o kterém nic nevíte, nevíte kde jsou jaké obchody, na kterou stranu se máte dát. Sednul jsem za volant a jel, na první křižovatce mimo okruh jsem se dal doprava, protože ukazatel ukazoval nejbližší městečko asi 4km. Takhle jsem objevil malé úžasné pekařství, řeznictví bylo jen kousek a ostatní suroviny jsem nakupoval v obchodě (něco jako Billa). Ráno budu muset vstávat brzy, aby tu nebyla fronta, až vyrazí ostatní kolegové na nákupy. O pár dní později jsem zjistil, že ostatním týmům na okruh vozili závozy velké společnosti jako Metro a spol., ale to jsem ani netušil, jak se tam dostat, natož abych se s nimi dohodl na závozu.

Řeknu vám, že tento způsob mě bavil nejvíce, a pak jsem to tak dělal všude kam jsme přijeli. Místní prodejci mě asi rádi viděli. Ve Francii v jedné prodejně zeleniny mi dokonce nosili nákup až do auta a abych se vrátil, dostal jsem dvě ohromné rostliny bazalky.

Abych se konečně dostal k vaření. Vařilo se pro 40 osob, občas i více. V restauraci jsme dělali kompletní servis pro celý tým (snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře). Kdykoliv si někdo vzpomněl na zmrzlinu, Red Bull, kávu, jakékoliv sušenky, muselo to tam být. Můj den začínal ve 4 hodiny ráno, rychle nakrájet slaninu a naskládat na plechy, vyklepat vejce, připravit párečky na plechy, nachystat různé druhy müsli (naštěstí jen z krabic), zkontrolovat marmelády, med, hořčice, kečupy a podobné dochucovadla, protože to vždy někdo vyžaduje, zapnout kávovar, nakrájet koláč - většinou pečený den dopředu, když toto bylo hotové, mohl jsem vyrazit pro čerstvé pečivo do pekárny. Rychle zpět a pomáhat vše uvařit, rozpéct, opéct, ohřát, naskládat.

Jako první chodili na snídani většinou mechanici, protože pak je čekala náročná šichta. Kluci byli fajn, stačili jen kvanta vajec a rozpečená slanina, párečky a něco sladkého.

Pak se dostavil zbytek týmu a piloti. To už vše muselo být přichystané do nejmenšího detailu. Salámové mísy, sýrové prkno, míchaná vejce, sázená vejce, pečená slanina, párečky, klobásky, různé druhy salátů, sladké pečivo. V den závodu má pilot speciální režim, který s námi konzultuje závodníkův "stín" výkonnostní kouč. Je jako jezdcův stín, neustále za ním a dohlíží, co je potřeba sníst, vypít a kdy už nejíst.

Tyto pokyny musíte splnit do nejmenšího detailu, protože by jezdci mohlo být kvůli vám špatně a závod by byl v tahu. Takže tady si dáte opravdu záležet. Co jezdci jedí zde uvádět nebudu, nezlobte se.

Mezi snídaní a obědem není moc času, takže suroviny na oběd jsem nakupoval vždy den dopředu. Většinou jsme podávali tři druhy pokrmů, polévku a pro VIP minutky. Snažili jsme se přizpůsobit týmu. Většina mechaniků byla z Čech, takže jedno jídlo bylo vždy z české kuchyně, druhé jídlo byly většinou nějaké těstoviny a třetí jídlo bylo něco vegetariánského.

Ke každému jídlu museli být přílohy, takže cokoliv z brambor, rýže, a hranolky. Ty nesměli chybět, i kdyby se dávali třeba ke koprovce.

Na minutky jsme psali vždy nějaký steak (vepřová panenka, hovězí svíčková, vysoký roštěnec, flank steak, telecí, ryby, kuřecí Supreme). Na menu byly vždy dvě minutky. K minutkám se kupovala nějaká sezónní zelenina (chřest, dýně), cokoliv nás napadlo, mohli jsme to uvařit. Jen to sehnat.

Na svačinu jsme připravovali obložené sendviče, bagely. Zvládnul to jeden, takže já jsem mezi obědem a večeří zase mohl vyrazit na "lov". Teď přišla chvíle, kdy jsem musel zapojit mozek a za pochodu vymýšlet, co se k čemu hodí, kolik toho potřebuji, představit si, jak to bude vypadat na talíři, aby tam toho nebylo málo nebo moc. Většinou jsem s sebou vozil dvě A4 nápadů popsané z obou stran. Pak jen šlo o umění to najít. Postupem času jsem se v cizím jazyce osměloval více a více, ale zjistil jsem, že je to tím, že vždy vlítnu na někoho, pro koho angličtina není rodným jazykem a přivedu ho k rozpakům. Ale účel to splnilo. Vždy jsem náš rozhovor končil s úsměvem. Pokud mě někdo pozoroval, jak si v řeznictví objednávám maso, musel si myslet, že jsem hluchoněmí, nebo Ital, jak jsem u toho máchal rukama.

Večeře měli stejnou podobu jako oběd, takže se jen vymysleli jiné pokrmy a měli jsme celé odpoledne na to uvařit večeře a udělat si nějakou přípravu na další den. Napéct koláče na snídani, připravit si minutky na další den. Uklidit nádobí a kuchyni. Po večeřích na restauraci pomoci s úklidem a připravit ji zase na snídaně. Připomínalo mi to pobyt na lodi. Na lodi má také každý z personálu dva až tři úkoly, pokud má někdo volné ruce dává je k dispozici a všichni táhnou za jeden provaz. Ne vždy to bylo růžové, obzvláště, když jsme všichni unavení a týmu se moc nedaří, ale takto na to s odstupem času vzpomínám.

Pokud se jeli závody 24hodin, tak vždy bylo ještě malé občerstvení mezi večeřemi a snídaní. Nějaké sendviče a sladké pečivo. Hlavně nesmělo dojít kafé a Red Bull.

Do postele jsem se dostal vždy okolo půlnoci, najedete na režim, když máte jen 20 minut volna, spíte. Měli jsme na okruhu obytný vůz, tam jsem běžel každou volnou chvilku a šel spát. Závody jsou jen 14 dní v měsíci, pak máte 14 dní volna. Dospíte to potom. Třeba Formule 1 má i tři víkendy za sebou. To musí být neskutečné a moc je všechny obdivuji.

Den závodu.

Nervozita na každém kroku i v kuchyni. Dá se to pochopit je to den, kvůli kterému jsme sem jeli týden dopředu, abychom vše perfektně připravili. Naše práce ovšem je, na každého se usmívat a splnit sebeblbější přání. A to nejlépe hned a okamžitě. Jako každý to také neumím a musím si jít zanadávat a upustit páru. Naštěstí můžu z toho kolotoče vypadnout a jet na nákup. Vždy najdete něco co nutně potřebujete. Sice je všude asi milion lidí, kteří přišli na závody, ale je to daň za "svobodu". Trochu se nadechnete a jedete zpět. Zase se protlouct zpět a jedete na novo. Snažil jsem se mít vždy vše perfektně připravené, abych alespoň na chvilku mohl spatřit závod samotný. Ze závodu je nejkrásnější start. Každý doufá, že má šanci v závodě uspět. První start, který jsem měl možnost spatřit byly GT3. Jedná se o letmý start. Po zaváděcím kole se všechna auta řítí plnou rychlostí do první zatáčky, kde stojím já. Říkám si, že se tam nemohou v životě vejít. Poskládali se tam všichni a proletěli okolo mě. Nádhera! Nemám slov, lapám po dechu a vracím se zpět do kuchyně. Vůbec netuším co je na jídelním lístku, vše dělám automaticky a v myšlenkách jsem v první zatáčce.

Závod skončil, byli jsme druzí nebo třetí. Vím to jen z doslechu. Nemám čas to zjišťovat, protože nám začínají večeře. Hosté jsou veselí, takže podium to asi bude. Připravuji jednu minutku za druhou a v tom se za mnou v kuchyni zastavil pilot a přinesl mi ohromnou láhev šampaňského ze stupňů vítězů, že jsme součást týmu a že se s ním musíme napít. Bylo v ní už po dně.

Krásné gesto a v tu chvíli je vám jedno, že už máte dost, bolí vás nohy, záda, ruce, ale radujete se s ním a skáčete jako malé děti. Dáte si "loka" z láhve a zpět do práce. Mozek vypne a jedete zautomatizované postupy. Od té doby si zase nic nepamatuji, snad jen to, že jsem se přikryl spacákem.

Když jsem se ráno probudil, bylo nás na závodišti jen pár, kteří jsme uklidili restauraci. Samozřejmě kuchyně se uklízela nakonec, takže příprava snídaně, oběd a výslužka na cestu domů byla ještě přede mnou. Deset statečných, co zbyly na úklid, to už je brnkačka. Jdeme balit.

Na cestě domů, kdy už jsem si myslel, že víc zážitků, než jsem měl do teď, už v životě mít nebudu, mě zradila navigace. Vyrazil jsem asi ve tři hodiny odpoledne s tím, že do devíti musím být v Praze.

Po cestě do Nürburgu mě zaujal hotel u letiště ve Frankfurtu, zrovna se dokončil a viděl jsem o něm dokument v televizi. Říkal jsem si, že to bude nádhera, těšil jsem se až pojedu okolo domů a znovu si ho prohlédnu.

Konečně jsem u hotelu, je asi půl páté a zapadající slunce zabalilo hotel do zlaté barvy. Navigace mě žene dál a dál, za chvilku mám sjet a napojit se na jinou dálnici směr Norimberk. Asi za necelou hodinu si říkám, že tenhle hotel jsem už dnes viděl a ano jsem zase u hotelu na letišti ve Frankfurtu. Jako jo, dokument byl zajímavý, ale podruhé ho vidět nepotřebuji a už chci domů. Navigace mě zase posílá na sjezd, měl jsem pocit, že poprvé jsem ji pořádně nevnímal a za jízdy se mi v ní nechtělo vrtat, takže jsem jí znovu věřil. Když jsem se za tmy přijel podívat na krásná a jasná světla Frankfurtského letiště, věděl jsem, že doma budu nejdříve o půlnoci a že s navigací musím dát řeč a podívat se na cestu do mapy.

Konečně jsem na dobré cestě, míjím Norimberk, Rozvadov, Plzeň a hurá jsem doma. Byla to krásná jízda. Plná zážitků, trapasů, odvahy a do smrti na ní budu vzpomínat.

Následovali další závody v Anglii na legendárním okruhu Silverstone, úžasně nádherné, ale dlouhé Le Mans ve Francii, v lesích schovaný okruh Spa-Francorchamps v Belgii, nám asi nejbližší okruh, kde se dají sledovat Formule 1, Hungaroring v Maďarsku a slavný a barevný okruh Paul Ricard ve Francii. 

O těchto závodech snad někdy příště.

                                                                                          Jirka

Německo - Nürburgring 

Formule 3.5 by Renault

Anglie - Silverstone 

Formule 3.5 by Renault

Francie - Le mans

GT 3 

Belgie - Spa-Francorchamps

GT 3 

Maďarsko - Hungaroring

Formule 3.5 by Renault

Francie - Paul Ricard

GT 3

Zde jsou použity nejen moje fotografie, ale i fotografie od mých kolegů. 

Za což jim vřele děkuji.

Komentáře