Můj pan mistr
Tento článek chci věnovat svému mistrovi panu Janu Součkovi, který převzal po mém dědečkovi Janu Hájkovi hlavní roli v mém kuchařském životě.
Bohužel minulý rok zemřel a chtěl bych mu věnovat několik vzpomínek a poslat nahoru tisíce díků za to, co mě naučil a jaký jsem od něj dostal neuvěřitelný příklad, jak se v životě chovat.
Proč píši nahoru? Věřím, že je něco nad námi a popravdě si říkám, že se nahoru začínám těšit, protože se tam schází parta bezva lidí, a hlavně se tam začíná konečně dobře vařit.
Pana Součka jsem poznal ve 14 letech, kdy jsem chodil na brigádu ve Velké Chuchli. Na závodišti se konaly každý týden o víkendu dostihy, moje mamka chodila do cateringu připravovat pohoštění a já se sestrou jsme jí chodili pomáhat. Pomáhali jsme buď v kuchyni, nebo umývat nádobí. Pan Souček měl v cateringu na starosti studenty z SOU U Krbu. Tak jsem poznal nejen jeho, ale i spoustu přátel. Zde jsem se taky rozhodl, že chci jít po základní škole právě na SOU U Krbu.
Pro kluka, kterému je 14 let a má "telecí léta" před sebou, je důležité najít si mimo rodinu nějaký vzor. Pan Souček byl mým vzorem, vždy měl na všechny situace, které jsem prožíval nějaký příběh, radu, ponaučení nebo vtipnou historku.
Legendární byly pauzy, které pan Souček vymyslel a vždy když jsme měli dlouhou šichtu před sebou, tak přišel s tácem, na něm skleničky a nealkoholické pivo Stella Artois. Každému nalil skleničku piva s nádhernou čepicí pěny a museli jsme si ťuknout a odpočinout.
Bylo nás pár studentů, kteří mohou říci, že jim mistr odborného výcviku nalil a přinesl pivo. Byl to projev toho, že každý člen v týmu je důležitý a všichni jsme si rovni. Právě pan Souček mě naučil, že v gastronomii je nejdříve tvrdá práce a potom se můžeme navzájem poplácat po zádech. Gastronomie je týmová práce a každý článek, včetně lidí "co umývají nádobí" je nesmírně důležitý. A proto se musíme všichni navzájem respektovat a vážit si práce jeden druhého.
Proč na Chuchli všichni z týmu rádi vzpomínáme, byl právě příklad pana Součka, který nám dával svým přístupem. Byl to nádherný mix studentů třetího ročníku, kteří už to měli za pár a nás bažantů, kteří jsme v tom byli noví. Starší se ujali těch mladších, nikdo se nad nikoho nepovyšoval. Přes týden jsem vyhlížel, kdy už bude víkend, abych mohl být s kamarády. Sice v práci, a každou neděli jsem si myslel, že mi upadnou nohy, ale byl jsem s přáteli a ostatní mi bylo fuk.
Má oblíbená vzpomínka je z akce v Chotouni, kde jsme v muzeu traktorů a zemědělské techniky chystali raut. Představte si, že přijdete do stodoly, ze které včera odvezli traktory a kombajny a lehce zametli. V těchto prostorách se konal raut. No nic, rozkaz zněl jasně. Všichni dali ruce k dílu, vysadilo se pár dveří, aby bylo na čem pracovat, do kuchyně se přivedla hadice ze zahrady a už jsme chystali mísy, smažili řízky. Honzík s Haničkou udělali welcome drink, kdy použili žlab pro koně, do něj dali Bohemia Sekt a zasypali ledem. Úchvatné. Prostě na otřesné podmínky všichni zareagovali tak, že si poradili a bylo to fenomenální.
V dnešní době něco nemyslitelného, každý manažer musí mít vše perfektně narýsované, a akci chystat několik týdnů dopředu. Pan Souček věřil, že lidi, co si vybral jsou natolik schopní, že si poradí.
Problém nastal, když začali přicházet hosté. Převlíkli montérky za montérky s pukem a šli. Akce byla na pozvánky, ale tu nechali samozřejmě doma. Místo 80 osob přišla celá vesnice, protože tam zpíval Václav Neckář, tak šli. Musela nastat improvizace, stejně jsme to zvládli a všichni si to pamatujeme a děláme si z toho srandu dodnes.
Improvizace, to je to slovo, které celou dobu hledám. Dal jste nám odvahu improvizovat, když situace nejde přesně podle naplánovaných pravidel. Přijde mi, že dnes mladý člověk nedostane tolik šancí se prosadit, jako jsme dostali my od Vás. Když jsme váhali, byl jste ten, který nás strčil do propasti improvizace, a ještě nás podporoval, že to zvládneme.
Vzpomínám, jak jsem v prváku šel krájet pražskou šunku. Ani jsem netušil, co mám dělat, jak silné a dlouhé plátky krájet, kudy v kýtě vede kost, komunikovat při tom s hostem a tvářit se, že mám situaci naprosto pod kontrolou. A vy jste mě chytil kolem ramen a řekl "Jiříčku pojď se mnou, už na tebe čekají. Bude to v pohodě. Neboj."
Když jsem se po půl hodině vrátil s holou kostí, vyprávěl jste mi příběh, jak jste krájel šunku v Lucerně. Byl tam takový nával, že kosti jste dával pod stůl a krájel jednu šunku za druhou. Pak jste zjistil, že vám někdo ukradl i ty kosti z pod stolu. I teď se směji.
Pane Součku, náš vztah neumím pojmenovat, bylo to něco mezi otcem a synem a zároveň jsem si s Vámi připadal jako velký kamarád a vždy jsem se na Vás moc těšil. Dovolím si nás nazvat přátelé. V den mojí svatby jste byl první, kdo ke mně běžel po cestě do kostela a podával mi ruku a byl krásně šťastný za mě.
Mnohokrát děkuji, pane mistr. Naše povídání mi bude navždy chybět.
Děkuji všem, panu Hamanovi, který mi dal jako první příležitost v kuchyni. Neuměl jsem nic, jen znal spoustu teorie a on ve mně věřil a nebál se to se mnou zkusit.
Děkuji všem svým starším kolegům ať z placu, nebo z kuchyně.
Honzíkovi Březinovi, který mě učil, jak se krájí pražská šunka na rautech.
A dalším, Helče, Haničce, Martinovi, kteří se připojili později, ale patřili do týmu a spoustě dalších kamarádů a kolegů.
Připadal jsem si s Vámi jako jedna velká rodina, opravdu v tu chvíli jsem měl snad 4 bratry a dvě další sestry.
Byla to krásná doba a často na ní vzpomínám.